NE. Proč se naučit říkat NE?

Ano? Ne? Ano, ano, ano, ano! Známe to všichni. Takový to, když se Vás kamarád zeptá jestli mu pohlídáte psa a vy odpovíte „Jasně, není problém.“ a v hlavě se Vám probudí ten známý hlas říkajíc „Proboha, proč mu na to kýveš, vždyť ty psi nesnášíš.“. Anebo Vám zavolá operátor! Volá jakože s výhodnou nabídkou, se kterou děsně ušetříte, ale vlastně pak každý měsíc záhadně platíte o pár stovek navíc. Jenže! Vy mu jí v telefonu automaticky odsouhlasíte. Hned co položíte telefon, už to zase začíná, ten hlas... Proč prostě neřekneme NE?

Chvilku nám trvá než si uvědomíme, že říct NE má vlastně osvobozující účinek. Chceme být hodný na kámoše, vyhovět sousedovi, neodseknout operátorovi. Jenže! Kdo se pak cítí špatně? Koho ta situace, ve který nechceme být, prudí? NÁS! A zase jen NÁS... Překousneme to jednou, protože kamarád. Překousneme to podruhé, protože soused, rodina a bla bla bla, ale na nás se v podstatě valí těžký balvan. A ten balvan, ten dokáže i zavalit. Válcuje naší mysl, když přebíráme toho psa od kamaráda. Když položíme telefon s operátorem. Když kývneme na schůzku s člověkem, který nám nesedí. 

Chceme být hodní. Jasně, to se dá pochopit. Chceme být milí. Dobře, chápeme. ALE! Co kdybychom byli nejprve hodní a milí sami na sebe? Byl by to velký hřích postavit sami sebe nad všechny ty kamarády, sousedy a operátory, kterým chceme vyhovět? NEBYL.

Když dlouhodobě kýveme na věci, které nechceme. Stýkáme se s lidmi, se kterými nám není dobře. Jsme v situacích, které nás trápí. Ztrácíme tak svoji hodnotu. Tu lidskou, čirou hodnotu, která může být vidět i navenek. To jsme my. Dlouhodobě setrvávat někde, kde nám není dobře, unavuje naší mysl. A až je mysl úplně vyčerpaná, začíná k nám promlouvat prostřednictvím našeho těla. Únava, vyrážky, bolesti hlavy, zad...

A proto tu mám jeden malý vzkaz. Vzkaz právě pro Tebe, co jsi trpělivě dočetl až sem. Díky ti!

„NEJSI sobecký/á, pokud řekneš NE na něco, co ti není příjemné. NEJSI sobecký/á, když se máš rád/a víc. Zkus příště tomu operátorovi místo - ANO, jistě - třeba poděkovat za nabídku, ale odmítnout. Zkus příště místo - ANO, pohlídám ti psa - třeba říct, promiň, ale nejde to. Zachováš tak své duševní zdraví a ta druhá strana to pochopí. Nenech se vtáhnout tam, kde nechceš být. Uleví se ti.„

*Pokud v tom, co te´d proříváš, nechceš být sám/sama, jsem tu jako podpora, parťák.