Zamilovanost jako kategorie lásky

Pocit zamilovanosti přichází tehdy, kdy oči spatří něco sympatického. Nejsou to ale jen zrakové smysly, které dokáží přivolat signály lásky, zapojen je také nos, sluch, chuť a hmat. Najednou nejsme schopni hodnotit zcela objektivně, ale naopak máme tendence přehlížet některé chyby a možné nedostatky milované osoby.

Zamilovanost je jeden z emočních stavů definující touhu a závislost na člověku, či na neživém předmětu, který v nás v momentu nepřítomnosti vyvolává pocity stesku a někdy i žárlivosti. Nacházíme-li se v bodě zamilovanosti, mozek dokáže oslepit některé z vlastních buněk a my najednou nejsme schopni hodnotit zcela objektivně, ale naopak máme tendence přehlížet některé chyby a možné nedostatky milované osoby, či věci, byť by byly sebe zjevnější.

Někteří odborníci ve svých pojetích ztotožňují lásku se zamilovaností, jiné definice zase považují zamilovanost za dočasnou fázi lásky, další tyto dva pojmy zcela odlišují. Kde je tedy ta pravda? Jak popsat nebo rozlišit již zmíněná slova, která v nás vyvolávají nejrůznější, především příjemné, pocity? Netituluji se odborným označením, ani nejsem specialistou přes lidská srdce, troufám si ale s vámi sdílet myšlenku říkajíc něco na toto téma. Správná odpověď se, dle mého přesvědčení, nachází v každém z nás. Každý jsme schopen prožívat jednotlivé momenty trošku odlišným způsobem. Já mohu zamilovanost brát jako fázi lásky, díky dosavadním zkušenostem. Sousedka třeba naskočila již do rozjetého vlaku lásky a u vás doma se možná nacházejí lidé, kteří po několika letech cítí ten stejný pocit jako na začátku. V různých lidech se probouzí různé pocity.

Hluboko v našem srdci se skrývá přenašeč informací, který napovídá rozumné mysli. A i když se mysl často snaží svést boj o výhru se srdcem, většinou jednáme tak, abychom podpořili právě tu část těla, nacházející se na našem hrudníku, která je sic neviditelným, přesto silným bojovníkem.

Pocit zamilovanosti přichází tehdy, kdy oči spatří něco sympatického. Nejsou to ale jen zrakové smysly, které dokáží přivolat signály lásky, zapojen je také nos, sluch, chuť a hmat. Očím se zobrazí obraz plný pestrých barev, nos ucítí příjemnou vůni, ucho rozpozná zvučné tóny, chuťové buňky zaznamenají sladkost a ruce zkompletují vizualizaci utvářející se v hlavě. Máme-li již ztvárněnou podobu před sebou, pohled na svět najednou získá lehce růžové zabarvení. V ten moment často slýcháme již tradiční větu "Koukáš přes růžové brýle." Vždy, když někde zaslechnu tento výrok, přemýšlím, kolik že těch brýlí vlastně život nabízí. Že by jedny sluneční na ochranu před paprsky slunce, jedny jako dar k oslavě nového vztahu a že by i jedny smuteční? Ať už máme šuplík plný brýlí, či nikoliv, prožívat a užívat si jednotlivé životní situace by mohla být ta správná cesta, po které bychom kráčeli ruku v ruce s pocity příjemnými a vzpomínkami, jenž zaplní nejen toho silného bojovníka, naše srdce, ale také i tu rozumnou mysl.

Co se ale stane, pomine-li zamilovanost? Zavalí naše srdce další stav lásky? Mohli bychom pak i nadále mluvit o lásce?