Čas je to nejcennější, co můžeme dát.
Pro někoho známá, pro někoho neznámá věta, která nás provází dnešním virtuálním světem velmi často. Když se ale pokusíme představit si, co pro nás čas znamená, jaká je vlastně jeho definice, každému se v hlavě sestaví jiný obrázek. Jednomu se zobrazí chvíle volna, kdy nemá co na práci. Druhý zas vnímá čas jen jako dvě ručičky na hodinách jdoucí kolem dokola. Co je vlastně správně? Pokusy o pochopení času byly po dlouhou dobu doménou především filosofů a já si teď dovolím na jednoho takové filosofa zahrát. Domnívám se totiž, že správná odpověď na výše položenou otázku je uložena hlouběji v našem nitru a každá je vlastně tou správnou.
Je ale opravdu čas to nejdražší v našem životě? Podle mě ANO a to bez ohledu na to, jakou cenu jsme mu sami v sobě vyčíslili. Vezmeme-li si pomyslné kukátko a nahlédneme do minulosti, většině z nás, ač by litovala či nikoliv, přijde na mysl událost, které by neuškodilo trošku pozměnit scénář. Kéž by to tak šlo, mohlo by teď někoho napadnout, ale nejde. Brání nám v tom právě ten, námi již zmíněný, čas. Kdybychom si vzali kukátko opět do rukou a podívali se pro změnu směr budoucnost, možná i tam bychom našli pár situací, které by stály za naplánování, ale ani to nejde.
Je tedy čas spíše přítel či nepřítel života? Odpovědí na tuto otázku by mohlo být hned spousty, opět by je ovlivnily různé úhly pohledu. Já si osobně myslím, že čas nám dává šanci. Šanci žít v přítomnosti, která je právě tím prostorem, který jsme schopni do jisté míry ovlivnit.
V dnešním světě se setkáváme se spoustou lidí, s těmi hodnými i s těmi méně hodnými. Procházíme mnoha cestami, na kterých překonáváme nejrůznější překážky a je jen a jen na nás jestli se obrníme sílou a trpělivostí, anebo spadneme k zemi.
Často vymýšlíme ultra mega super dárky, kterými bychom obdarovali naše babičky, rodiče, partnery, přátelé. Sedíme hodiny na internetu a hledáme inspiraci. V předposlední fázi kalkulujeme s cenou a ve finále promýšlíme nejoriginálnější způsob balení, kterým bychom šokovali. Já vím, čas nezabalíme do celofánu ani do balícího papíru. Možná bychom si mohli i myslet, že by druhá strana nebyla dostatečně oceněna, protože po našem odchodu nezbude nic víc než vzpomínky na společné chvíle. Ale není to právě to magické? Mohli bychom být třeba u kadeřnice, zajít na masáž a nebo dodělat rozdělanou práci. My si ale vybrali setkání s nejlepší kamarádkou, oběd u tchýně, anebo kávu s přítelem.
Čas strávený společně není možné vymazat ani vzít.
Rozmýšlejme tedy, komu věnujeme kus svého života. S kým setrváme v daný okamžik a čím se opravdu chceme zabývat. Ten mocný čaroděj prostoru, ty jednoduché dvě ručičky, to nejde vrátit zpět. Proto je čas naším zlatým pokladem, truhličkou dukátů na konci duhy, diamantem mezi drahokamy.
Pokusme se neztrácet to naše "zlato" v přítomností lidí, kteří o nás nejeví zájem. Nenechme se natlačit do situací, které nám nejsou příjemné. Nebojme se vychutnat si každý moment strávený s milovanou osobou, i kdybychom seděli sami v útulné kavárně a pozorovali kolemjdoucí. Kormidlo k lodi času máme pevně v rukách my, my udáváme směr a velíme k zakotvení.
"A pro ten čas, který si své růži věnoval, je ta tvá růže důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...." opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu." řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..." "Jsem zodpovědný za svou růži..." opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. "
kniha Malý princ, Antoine de Saint-Exupéry