Ano? Ne? Ano, ano, ano, ano! Známe to všichni. Takový to, když se Vás kamarád zeptá jestli mu pohlídáte psa a vy odpovíte „Jasně, není problém.“ a v hlavě se Vám probudí ten známý hlas říkajíc „Proboha, proč mu na to kýveš, vždyť ty psi nesnášíš.“. Anebo Vám zavolá operátor! Volá jakože s výhodnou nabídkou, se kterou...
Za svou praxi Laktační Poradkyně jsem se setkala s mnoha ženami, které mi po sdělení, čím se zabývám řekly „To je škoda, že jsem Vás neznala. Chtěla jsem moc kojit, ale nešlo to, neměla jsem mléko.“ Tak třeba příště, usměji se s maximálním pochopením ve tváři a snažím se odvést téma jiným směrem. A proč?
Možná se právě teď nacházíte v bodě, kdy se cítíte osamoceni. Sedíte doma na gauči a říkáte si, kde je ta spřízněná duše, která s Vámi bude sdílet život a radovat se z maličkostí? Toužíte po společném usínání a probuzení. Sníte o tom, jak postavíte vodu na kávu a připravíte dva hrnečky. Chcete si konečně objednat jídlo - pro dva. ...
Určitě jsme již všichni měli tu „čest“ pohlédnout tváří v tvář do očí strachu. Každý ho ale vnímá jinou silou. Silou, která je přímo ovlivněná tím, jaké životní boty jsme v minulosti obuli. A jako lidé jsme schopni si ukládat spousty situací, momentů i emocí do osobního šuplíku v hlavě, takže pak stačí jen malá obdobná situace a bum...
Někdy nás život zavede do tmavého kouta, kde se necítíme úplně dobře, ale nemáme dostatečnou odvahu na to - posunout se dál. Měsíce i roky setrváváme ve vztahu, ve kterém se dusíme. Měsíce i roky chodíme do práce zasednout k počítači, na kterém se odráží prach. Jak z toho ven?
Maminko, koj mě ještě chviličku.
• Nakojte své miminko každé 3 hodiny, říkají.
Na své cestě Laktační Poradkyně mám možnost denně nahlédnout do životních příběhů dnešního světa mateřství. Jednou se pousměji a jsem vnitřně spokojená, že to vše klaplo a já měla tu čest být u začátku úspěšného kojení, po druhé jsem zas v rozpacích, protože se ke mě dostanou praktiky místních i nemístních nemocnic plných zdravotníků,...
Mé milované dítě, můj poklade, můj živote,